Je to prostě legenda. Jeho zimní variantu jezdíval za dávných časů Havíř ze Skřítku na Ramzovou (novodobý Jelyman se ale točí jen mezi Skřítkem a Rabštejnem). Letní varianta se běhá v opačném směru po trase Ramzová-Červenohorské sedlo-Švýcárna-Praděd-Ovčárna-Skřítek. Stále oblíbenější poloviční trasa začíná na ČH sedle a vynechává výstup na Praděd (i tak má o kilák víc než standardní půlmaraton, a to 22,4 km). Převýšení je na obou délkách kvalitní.
Osinek se zúčastnil maratonu již potřetí. Poprvé (2010) ještě udržel krok s nejrychlejšími pod čtyři hodiny (skončil v první desítce). Loni půl hodiny přemlouval borce na Ovčárně, ať ho odvezou do cíle. Neodvezli a dokončil pod 5 hodin (i tak skončil v první stovce). Letos vybaven přísným hlídačem tepů zvolil tempo odpovídající jeho fyzickým možnostem a s výrazně radostnějšími pocity cíloval za čtyři a čtvrt hodiny na krásném 30. místě.
Zdenča si letos odbyla premiéru. Vzhledem k několikaletému tréninkovému výpadku nakonec zvolila poklidnější poloviční trať. Od jara (= po skončení rýmiček) se celkem dařil plnit stanovený plán: jednou týdně na 40-60 minut + víkendové závody. Zvláště elitní tratě hodnotně zvedly objem naběhaných minut :-). Letmé studium výsledků předchozích ročníků pak ukázalo, že čas: 1:50 (Denča Kosová) bude nedosažitelný, 2:00 hodně slušný, 2:10 (Janča G.) realistický a do 2:30 to snad nějak dojdu.
(třetí místo mezi ženami na půlmaratonu je v podstatě vítězstvím)
Následuje subjektivní líčení pocitů z dvaadvacetikilometrové trati a
zde je pár fotek:
Start půlmaratonu je na ČH sedle. Brutálně tam fučí, což mezi hromadami suti rekonstruované silnice není žádné terno. Brutální je i fronta na záchod, takže i komentátor nabádá, ať lidi chodí do lesa (do CHKO!). S Jančou G. dolaďuji poslední taktické i technické rady a nakonec u ní v autě nechávám jak propocovák, tak bidon s mobilem. Nahoře má být hezky a turistů bude po cestě dost. Nezbytnosti jako klíče od auta, padesátikorunu a dva prošlé enervit cukry z dob repre narvu do minikapsy v elasťákách. Zařazujeme se do procesí běžců na startu a málem prokecáme startovní pokyn. Několik ostrých loktů nás ale uvede do pohybu. Během prvního stoupavého kiláku se pořadí trochu přesýpá, ale jinak jsme pozici tiply správně a žádné velké tlačení se nekoná. Na trati je také spousta dalších orienťáků, takže opouštím Janču a vydávám se dopředu za o-dresy. Výstupy a sestupy přes Jezerníky a Výrovku pochoduji se Zuzkou Kubátovou (v cíli pak zjišťuji, že už Novákovou :-)). Na Švýcárně jsem za 36 min (6 km). To je slušné. Beru jen vodu a vydávám se za choceňským dresem na Fírovu asfaltku. Naštěstí má asfalt svá lepší léta za sebou, takže se dá běžet i relativně po měkkém. K závoře na Praděd je to brnkačka (nespočetněkrát naježděno na lyžích... z dorosteneckých let). Do sedýlka se kopec více naklápí, ale houstnoucí davy turistů povzbuzují a navíc dostávám uspokojující info, že jsem čtvrtá ženská. Pradědu jen zamávám a hurá po asfaltu zase dolů. Brzo ale přebíhám na krajnici a raději přeskakuji kanály - záda už nemám nejmladší. Konečně je tu "Václavák" od Kurzáku k Ovčárně. Sákriš, dříve to na lyžích bývalo po rovině... Na Ovčárně (11 km) jsem přesně za hodinu. Tady končí mé "tréninkové" dávky. A teď ještě jednou tolik. Na Osinkovu radu dávám mysli tyčky (mají Fitky, ty jsou nejlepší) a zapíjím je ionťákem a vodou. Ještě jeden kousek tyčky do ruky (na Jelení se bude hodit) a vyrážím za kroměřížským dresem do výšlapu na Petráky. V půlce kopce sedí Ludva s dětmi a kibicuje, že se tady běhá :-). Jasně, od kosodřeviny se rozběhnu... Z vyhlídky na kameny naposledy mávám Pradědu a otáčím se po Jelením hřbetu. Na Vysoké holi začíná brutálně foukat, samozřejmě proti. Ajaj, tohle nebude zadarmo. První náznak krize. Asi dvacet metrů před sebou vidím kroměřížský dvoumetrový kolos. Hmm. V seběhu trochu natáhnu krok. Hmm, už jen deset... a už se spokojeně vezu za kamionem :-). Rychlík se mi sice snaží ujet a hlasitě rozhání turisty, ale držím se zuby nehty. Tempo je trochu svižnější, ale v závětří to pěkně odsýpá a občas mineme pár odpadlíků. Třeba pochodujícího Pecu. Fandové hlásí, že třetí žena je kousek před námi. Před Jelení studánkou cpu do pusy brutálně sežmoulanou mysli tyčku. Na občerstvovačce před námi zastavuje třetí žena v bílém tílku. Kroměřížský rychlík nestaví a projíždí. Sákriš. Rychle beru kelímek. Ionťák. Zapíjím mysli tyčku a rychle doháním vzdalující se nárazníky. Bílé tílko zůstává u studánky. Voda taky. Nadávám si a těžce odlepuji přilepený jazyk z patra. Jsem ale zase ve vlaku. Ten se konečně smiřuje s realitou a otáčí se s dotazem, zda dáme ještě jednu babu? Vtipálek... A že jestli chci, tak můžu běžet napřed. Vtipálek... Před Pecným zahlédnu kousek před námi další culík. Vypadá to na Hanku Holoubkovou, o které mi Janča před startem říkala, že je hrozně rychlá, takovéto závody i vyhrává a ... že bych s ní tudíž mohla běžet... čemuž jsem se vysmála. Nicméně chytám druhý dech a po několik let tlumený závodní duch (nebo spíš čertík) mi našeptává, proč nezkusit ukázat, co dokážou orienťáci v šutrovém poli. Míjím britský rob-dres a střemhlav se vrhám do Ztracených kamenů. Pod nimi jsem už před Hankou :-). Tím ale končí pěkná část tratě. Uspokojena kamenitou pasáží pouštím Hanku zase před sebe a následující dvoukilometrový seběh z hřebene je utrpením pro kolena. Konečně jsem dole. Teď už jen závěrečný půlkilák po asfaltu. Chci natáhnout krok, ale... do prčic, křeč v lýtku. Pak ve stehně. V druhém lýtku. Kolik těch svalů na nohách mám? Zastavuji. Dobře, tak pomalu to jde. Lehkým klusem míjím cedulku 200 m se smajlíkem. Světlo na konci tunelu se přibližuje (= výběh z lesa na parkoviště na Skřítku). Křečovité úsměvy na fandící známé, jako že to je pohoda. Cíl. Hurá. Čas necelé tři minuty nad dvě hodiny, to je super. Třetí místo taky. Za deset minut cíluje i Janča. Dávám banán a jdeme dokonce vyhnat křečky výklusem. Když se vrátíme, má být vyhlášení. Odchod do sprchy odkládáme a čekáme. Trvá to ale déle kvůli vypadlé elektrice. Janča mi poskytuje tvarohový koláček. Konečně se vyhlašuje. Tomáš Holas nám předává medaile - prý ne tak pěkné jako v orienťáku, ale ty už asi jen tak nezískám (veteráni nedostávají), takže každá placka je dobrá. Tělu začíná docházet, že běželo. Pár hltů ovocného piva od Janči mi pomůže dostat se do sprch. Ledová sprcha mi pomůže dostat se zpátky k cíli. Mezitím doběhl Osinek z maratonu. Plížím se za ním k autu. Žaludek začíná stávkovat. Dávám mysli tyčku. Pak sedíme s Jančou a holkama před motorestem. S letmým pohledem na jejich menu zvažuji, co asi žaludek udrží. Dilema nakonec razantně vyřeší motorkář sedící u našeho stolu, který si (výjimečně naštěstí) zapálí. Reakce je rychlá a důkladná. Následný hovězí vývar s rohlíkem a Birellem bodne dokonale. Takže... co poběžíme příště? :-)
