Východky

Tradiční zakončení prázdninové o-sezóny tentokrát pořádali pardubáci u Seče. Pro nás to mělo tu milou výhodu, že jsme mohli využít tepla (a hlavně sucha) rodinné chaty na Ústupkách. Proto se nás tam sjelo hodně.
Že celé třídenní proprší, mi došlo v půlce první etapy, když jsem na cestě potkala Katku Sch. :-)) - Schwabovi se dohlásili až na poslední chvíli a ani nedali vědět, ať přibalíme holínky! :-) Nakonec to ale nebylo tak zlé a od sobotního odpoledne už padaly jen občasné spršky.
První etapa ve Vápenném Podole byla promočená a zarostlá :-(. Mapa připomínala dávné výtvory severomoravských kreativců (Lichý, Bartošek a spol.), takže Zdenče se dařilo, zatímco Osinek nadával :-). Svůj první orienťák si odběhli i malí Fárníci (deštěm se nenechali odradit a uhnali babičku Pavlu). Poté si mladé naděje vyzvedli rodiče, aby ještě využili poslední prázdninové dny v Raxu - a když se ujistili, že Schwabovi zůstavají na Seči až do neděle, s úlevou vyměnili pláštěnky za sluneční brýle :-).
V sobotu ráno opět lije. Na shromaždišti ve Vršově potkáváme Béďu, který nás hned informuje, že máme čerstvě natištěné mapy s novými tratěmi, protože ty původní měly brodit Chrudimku, do které teď odpouštějí přehradu Hamry... Na oplátku mu odpovídáme, že děkujeme a že mu teda nebudeme kritizovat tu neposečenou louku, ale on se brání, že ho po telefonu ujistili, že posečená je - jenže to byla ta přes cestu :-). Druhá etapa už byla běhatelnější, takže Osinek za to vzal a těsně vyhrál, Zdenča naopak dostala pořádnou nakládačku (drobné detaily v hustnících nesmazaly magické ztráty z cestovek). Největších úlovků ale dosáhl Havíř, který pod záminkou, že Pavlu doprovodí na start, vnikl do lesa, kde nejprve deštníkem vyděsil dětské závodníky, a posléze kolem sběrky nasbíral půl košíku hříbků. Lov pak završil společně s Míšou na oblíbeném pravákovém místě.
Odpoledne se už počasí trochu umoudřilo, tak jsme se nakonec rozhodli zúčastnit doprovodného závodu - Amerických štafetek, který nachystali mladí pardubáci přímo v centru závodů - kempu U letadla. Oproti podobné akci, které jsme se zúčastnili loňský podzim v Třebíči, tu bylo pár změn:
- dvojičku jsme samozřejmě tvořili my dva :-)
- neběželo se s čipem, ale s klasickou průkazkou, takže odpadl problém s vyčítáním/nulováním a naopak systém opravných R-políček nabyl na významu...
- ...protože: poznejte prostřední vývrat ze dvou :-)
- divácký úsek neobsahoval kruhový objezd nýbrž zapeklité bludiště, které hraví pořadatelé měnili po každém úseku
- terén = svah pod kempem zkoncentroval nejvíce ostružin z okolí
- po těžkém boji s buší, kameny (i neexistujícími), krpály, ražením a bludištěm jsme obsadili klasifikované čtvrté místo
- disk byly tak dvě třetiny z 26 štafet :-)
Na start poslední etapy pod Ohebem jsme vyrazili luxusně přímo z chaty. Přestože bylo po deštích chladno, sluníčko se činilo. Tratě byly pestré s hodně kontrolami. Osinek opět zaválel a vyhrál. Celkově to ale na prvního Honzu Petrželu alias Ňufa o minutu nestačilo, a tak skončil druhý. Nicméně Petrželovi taky pocházejí z Oder, takže fanoušci zklamaní nebyli :-). Zdenče zkazila dojem z pěkné etapy jedna vypečená paseka, zase si tam pěkně pobyla a nakonec se těsně nevešla na vyhlašovanou velkou bednu. Ale celkový dojem zůstal fajný :-).
Výběr fotek fanoušků Jiřinky a Havíře najdete tady.

Jesenický maraton

... aneb prosvišti Jeseníky za jedno dopoledne.
Asi by bylo zajímavější, kdyby o závodě napsal sám Osinek. Ale když on teď mapuje tu Panskou líchu :-). Takže pár střípků pouze z pohledu diváka:
- Běželo se z Ramzové přes Šerák a Keprník na Červenohorské sedlo, pak kolem Švýcárny, smyčka na Praděd, z Ovčárny na Vysokou holi a dále po hřebeni kolem Jelení studánky a Ztracených kamenů seběhnout na Skřítek (maratonská trať 42,195 km, převýšení asi 1700 m).
- Počasí bylo skvělé pro diváky (azuro a teplo), pro závodníky už to tak veselé nebylo, protože se na otevřených hřebenech připalovali a dehydratovali.
- Teslácká sestava Osin-Zdenál měla na trati početný fanklub z Ostravy, Olomouce i Bechyně.
- Konkurence byla přiměřená (hodně účastníků stejných jako loni při 1. ročníku). Ve stejném termínu se ale kousek vedle na Kraličáku běželo MČR v běhu do vrchu (kde si Kamča G. vyběhla nominaci na MS), respektive Svratecký maraton Vír-Nedvědice-Vír (který vyhráli známé tváře z BBP-čka: Ivana Martincová a Dan Orálek - účastník letošního šíleného Bad Water ultramaratonu), takže počet by jinak mohl být i větší - letos startovalo asi 110 odvážlivců.
- Jesenický maraton vyhrál stejný borec jako loni (ze Šumperka), orienťáci se ale neztratili: třetí v mužích byl Vašek Král (celkově ho předstihl jeden energicky vypadající veterán), pátý Karel Axmann, který (jako další dva borci) sedmého Osinka předběhl až v samotném závěru, a osmý doběhl (na rozdíl od jiných chodců) Zdenál.
- Osinek tvrdil, že odběhl tak 30 km :-), zbytek šel (případně ležel). Krizi dostal už za ČH sedlem na nějakém dvacátém kilometru a křeče ho pak trápily až do konce. Asi byl ten gelík uschovaný z repre balíčku staršího data... :-).

V neděli bylo opět nádherně, tak jsme (v zeštíhlené sestavě) vyrazili opět na holý jesenický hřeben, abychom se kochali panoramaty a sbírali borůvky.
Fotogalerii ze závodu i panoramat včetně vybraných Havířových kousků najdete jako obvykle tady.

2 roky...

... čas letí :-).

Panoramata na Raxu

Pro krátkou dovolenou vybíráme nejbližší část panoramatických Alp - Rax a Schneeberg, autem z Brna snesitelné tři hodinky. Víkendová předpověď nevěstí nic dobrého, proto vyrážíme už ve čtvrtek ráno, kdy je ještě azuro, s tím, že až začne lít, volíme ústup a mapování na Panské líše :-).
Pohoří Rax není příliš rozsáhlé, je spíše rájem horolezců a hlavně nabízí spoustu ferát (neboli klettersteigů, resp. jištěných cest), vhodných i pro úplné začátečníky. A jelikož jsme si chtěli vyzkoušet i tuto aktivitu, vypůjčili jsme si výbavičku a vyrazili do stěny...
První den jsme zvládli trojkombinaci klettrů v severní stěně Raxu, obtížnost maximálně B, takže pohoda (po zkušenostech z Triglavu balzám na duši) a kochání. Druhý den se mělo počasí zkazit. Vybrali jsme si proto lehkou ferátu pod nejvyšším vrcholem Raxu, schůdnou (snad) i v dešti. Ráno ale potkáváme ve free kempu Kaiserbrunn Schwabovi, vracející se z Dolomit. Ti mají v plánu těžší ferátu (až D) pod Preinerem, kterou už dříve museli kvůli dešti oželet. Osinek se samozřejmě hned přidává, a jelikož neprší, vyrážíme pod Preiner. Svižně vystoupáme 500 m pod stěnu, načež začíná bouřit. Následně i kapat a za chvíli lít. Není se co divit, Zdenča se celou cestu nahoru modlila, ať začne pršet, aby nemusela do komína, a navíc - Schwabům přece vždycky na Raxu prší :-). Chvíli čekáme schovaní v lese, Katka s Davidem to ale po chvíli balí a jedou domů. My dáváme ještě několik zahřívacích kopečků pod stěnu, pak se ale taky stahujeme k autu a po malém obědě objíždíme masív Raxu co nejblíž nejvyššímu vrcholu Heukuppe (2007 mnm). A ejhle, je zase azuro (kamarádi, děkujeme :-)). Svižným tempem tedy zdoláváme mlhou zahalený vrchol.
Další den už je zase krásně. A Osinek má jasný plán, pro který se nadchnul už první den, když se ze severní stěny Raxu kochal panoramaty Schneebergu s jeho nejvyšším vrcholem Klosterwappen (2076 mnm) v čele - v rámci tréninku na Jesenický maraton zdolat tento vrchol během (1500 m převýšení). Zdenča sice měla jisté pochybnosti (po víceměsíčním výpadku se dopracovala k max. 45min klusu), ale slibná vidina panoramat dovede vyhecovat :-). Takže jsme to vzládli, někdo rychleji, někdo na jistotu :-) - necelé dvě hoďky perné práce nahoru, uf.
Máme toho dost, takže balíme a vracíme se domů. Je přece potřeba zmapovat tu Panskou líchu... a sledovat štafety na MS :-).
Na veškerá panoramata se můžete podívat tradičně zde.

OO-Cup, závrty, stodoly a Triglav...

... tak by se dala shrnout naše letošní narychlo vybraná dovolená.
Slovinský OO-Cup má tu výhodu, že se běhá v krasu mezi závrty, takže se tam vlastně ani moc neběhá :-). Proto se i Zdenča rozhodla pro elitní kategorii, což znamenalo užít si terénu plnými (a dlouhými) doušky. Dvě etapy proběhly v okolí Nazarje, další tři už na Veliké planině ve 1400 mnm. Počasí nám až na jeden deštivý den vyšlo parádně, takže jsme si nejen zazávodili, ale zvládli jsme i nějaké to KPČ :-). A koupačku v řece Savinji. A jak se nám dařilo? Osinek to tentokrát mezi závrty zvládal točit lépe než v dřívějších ročnících a celkově ho porazil jen estonský reprezentant Olle Karner, připravující se na nadcházející MS v Trondheimu. Zvláště v dlouhých etapách (3. a 5.) ho ale měl na dosah (jojo, je to prostě klasik :-)). Ještě tam s námi byl Zdenál, který se sice ve třetí etapě zařadil do ligy 100 :-), nicméně celkově uhájil solidní 15. místo. Zdenča bojovala především sama se sebou (místo 100 min tam ale byla jen 80) a konečné 8. místo je taktéž uspokojivé. Ale hlavně to byly úžasné zážitky. No však jukněte sem na naše i Zdenálovy fotky.

Pak jsme se přesunuli do Triglavského národního parku. Úkol zněl jasně: pokořit nejvyšší horu Slovinska (2864 mnm). Jenže... Ve čtvrtek prší, takže po přesunu navštěvujeme malebné městečko Bled s úžasně modrým jezerem, hradem, neskutečně drahým kempem a drahou bílou kávou (ale kremšnit byl výborný). Nakonec kotvíme v kempu Kamne na severním okraji NP. Pátek dopoledne lije. V poledne už jen prší, takže míříme alespoň k Bohinskému jezeru. Po automobilové proložce spletitými uličkami Staré Fužiny parkujeme u vodopádu Savice a vyrážíme na kopec k Černému jezeru. Počasí se začíná lepšit, takže zvažujeme sobotní atak Triglavu. Máme jen jeden celý den, takže nakonec volíme sice delší trasu, ale s menším převýšením (Rudno Polje, 1374 mnm - Vodníkov dom - Dom Planika - Triglav, 2864 mnm a zpět).
Ráno vyrážíme před šestou z kempu, autem se nabližujeme do Pokljuky k lyžařskému stadionku. V zápětí vedle nás parkují další dvě česká auta :-). Slovinci parkují o cca kilák dál až na šotolině... Počasí už je naštěstí stabilizované, takže valíme téměř bez zastávky přes Vodníka až k Domu Planika (2401 mnm), který stojí na hraně pod závěrečným výstupem. Zjišťujeme, že nahoře předchozí dny nepršelo, ale samozřejmě sněžilo :-(. Váháme, která ze dvou cest nahoru bude ve sněhu schůdnější - zleva údolím přes sněhové pole a pak po jižním hřebeni (tip od Janči G.) nebo tradičně zprava po východním úzkém hřebeni. Hřeben nám přijde více exponovaný, takže volíme levou cestu... No... v půlce mi došlo, že jsme si kvůli Vendelínovi neprodloužili na letošek Alpenferein, nicméně že si ten vrtulník klidně zaplatím... ale vylezli jsme to... A naštěstí se druhá cesta ukázala jako luxusně schůdná (a hlavně více jištěná), takže jsme se dostali i dolů... Uf! Sníh nebrat. Po zaslouženém obědě u Planiky jsme zase valili dlouhou cestu zpátky k autu, kde jsme si po 11 hodinách šlapání dali pořádnou véču.
V neděli nám Zdenál opět doporučil výborný výlet - zběsilými serpentýnami do sedla Vršič, kde je to prý móóc pěkné. No... bylo. Ale vzhledem ke kombinaci neděle a úplného azura tam bylo snad půl Slovinska a zbytek Evropy... fakt narváno. Ale nakonec se nám podařilo zaparkovat a realizovat krátký pohodový výletek spolu s davy dětí a důchodců. A pak hurá domů.
Fotečky panoramat tradičně zde.