OO-Cup, závrty, stodoly a Triglav...

... tak by se dala shrnout naše letošní narychlo vybraná dovolená.
Slovinský OO-Cup má tu výhodu, že se běhá v krasu mezi závrty, takže se tam vlastně ani moc neběhá :-). Proto se i Zdenča rozhodla pro elitní kategorii, což znamenalo užít si terénu plnými (a dlouhými) doušky. Dvě etapy proběhly v okolí Nazarje, další tři už na Veliké planině ve 1400 mnm. Počasí nám až na jeden deštivý den vyšlo parádně, takže jsme si nejen zazávodili, ale zvládli jsme i nějaké to KPČ :-). A koupačku v řece Savinji. A jak se nám dařilo? Osinek to tentokrát mezi závrty zvládal točit lépe než v dřívějších ročnících a celkově ho porazil jen estonský reprezentant Olle Karner, připravující se na nadcházející MS v Trondheimu. Zvláště v dlouhých etapách (3. a 5.) ho ale měl na dosah (jojo, je to prostě klasik :-)). Ještě tam s námi byl Zdenál, který se sice ve třetí etapě zařadil do ligy 100 :-), nicméně celkově uhájil solidní 15. místo. Zdenča bojovala především sama se sebou (místo 100 min tam ale byla jen 80) a konečné 8. místo je taktéž uspokojivé. Ale hlavně to byly úžasné zážitky. No však jukněte sem na naše i Zdenálovy fotky.

Pak jsme se přesunuli do Triglavského národního parku. Úkol zněl jasně: pokořit nejvyšší horu Slovinska (2864 mnm). Jenže... Ve čtvrtek prší, takže po přesunu navštěvujeme malebné městečko Bled s úžasně modrým jezerem, hradem, neskutečně drahým kempem a drahou bílou kávou (ale kremšnit byl výborný). Nakonec kotvíme v kempu Kamne na severním okraji NP. Pátek dopoledne lije. V poledne už jen prší, takže míříme alespoň k Bohinskému jezeru. Po automobilové proložce spletitými uličkami Staré Fužiny parkujeme u vodopádu Savice a vyrážíme na kopec k Černému jezeru. Počasí se začíná lepšit, takže zvažujeme sobotní atak Triglavu. Máme jen jeden celý den, takže nakonec volíme sice delší trasu, ale s menším převýšením (Rudno Polje, 1374 mnm - Vodníkov dom - Dom Planika - Triglav, 2864 mnm a zpět).
Ráno vyrážíme před šestou z kempu, autem se nabližujeme do Pokljuky k lyžařskému stadionku. V zápětí vedle nás parkují další dvě česká auta :-). Slovinci parkují o cca kilák dál až na šotolině... Počasí už je naštěstí stabilizované, takže valíme téměř bez zastávky přes Vodníka až k Domu Planika (2401 mnm), který stojí na hraně pod závěrečným výstupem. Zjišťujeme, že nahoře předchozí dny nepršelo, ale samozřejmě sněžilo :-(. Váháme, která ze dvou cest nahoru bude ve sněhu schůdnější - zleva údolím přes sněhové pole a pak po jižním hřebeni (tip od Janči G.) nebo tradičně zprava po východním úzkém hřebeni. Hřeben nám přijde více exponovaný, takže volíme levou cestu... No... v půlce mi došlo, že jsme si kvůli Vendelínovi neprodloužili na letošek Alpenferein, nicméně že si ten vrtulník klidně zaplatím... ale vylezli jsme to... A naštěstí se druhá cesta ukázala jako luxusně schůdná (a hlavně více jištěná), takže jsme se dostali i dolů... Uf! Sníh nebrat. Po zaslouženém obědě u Planiky jsme zase valili dlouhou cestu zpátky k autu, kde jsme si po 11 hodinách šlapání dali pořádnou véču.
V neděli nám Zdenál opět doporučil výborný výlet - zběsilými serpentýnami do sedla Vršič, kde je to prý móóc pěkné. No... bylo. Ale vzhledem ke kombinaci neděle a úplného azura tam bylo snad půl Slovinska a zbytek Evropy... fakt narváno. Ale nakonec se nám podařilo zaparkovat a realizovat krátký pohodový výletek spolu s davy dětí a důchodců. A pak hurá domů.
Fotečky panoramat tradičně zde.